Robert Šalanda - Autor R

Revue art II/ 2006
Autor: Petr Vaňous

Malíř Robert Šalanda (1976), absolvent ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU1, se po období expresivní figurativní malby, období obrazových a kresebných citací a po exkurzu do třetího rozměru (leporela)2, vrátil k závěsnému obrazu. V něm zhodnotil všechny své dosavadní zkušenosti z mimomalířské činnosti. Vstoupil (po čase) do obrazu s jinými představami o tom, jak má malba vypadat a co má sdělovat. Bylo třeba udělat krok mimo malířské médium, aby se do něho mohl autor opět vrátit, tentokrát s novou zvědavostí a bez únavy, vybaven jasným konceptem. Předností Roberta Šalandy je, že jeho „nalezený koncept“ spočívá na dobrých malířských základech, čímž získává na svébytnosti a nosnosti.
Současnou Šalandovu malbu, jejíž „comeback“ lze datovat rokem 2003, charakterizuje jistá koncepční sevřenost, která staví vznikající díla po obsahové stránce do přirozeného jednotného obrazového souboru, zatímco po formální stránce zůstávají jednotlivé články „řetězce“ svobodně otevřené. „V mé tvorbě dávám důraz na práci se symboly, jejich významy, na zdánlivou banalitu a kombinaci těchto poloh (R. Š.).“
Námět prací je zpravidla na první pohled patrný. Jeho potvrzení v názvu obrazu v sobě ohlašuje a stupňuje přítomný autorův ironický odstup a odlehčení, kterým se umělec vědomě brání představě o „vážném“ či „osudovém“ poselství tvorby. Nechce žádný patos, ale živou, pulzující malbu. „Snažím se o to, aby symboliku nebylo třeba hledat, ale aby byla vnímána ihned. Smysl scény by měl spočívat v tom, co divák vidí (R. Š.).“
Jde především o to, pojmenovat, žánrově vymezit a určit oblast, do které bude spuštěna analytická vizuální sonda. Malby v rovině zobrazení nastolují otázku po vzájemné souvislosti či kontinuitě. „Má práce je založena na vnímání skutečnosti jako celku, který obsahuje nedefinovatelnost. Mé obrazy jsou jeho neoddělitelnou součástí. Nedefinovatelnost se tak stává samotným podmětem (téma) a není tak samovolně vnímána jako samozřejmá součást uměleckého díla. Jde mi také o navození situací, jejichž děj se odehrává pouze v rámci jejich vlastní podstaty. Sleduji děj, který se nevyvíjí a nic nevysvětluje (R. Š.).“ Vlastní ideové epicentrum Šalandova malířského konceptu lze hledat v reflexi pomyslného celku prostřednictvím děje „o sobě“. Protože celek je bez vize či patosu nepostižitelný, obrací se autor k pokusu o demonstrativní zachycení situace. Nikoliv ale konkrétní situace ukotvené v prostoru a čase, protože tak by se opět dostal do osidel patetičnosti a afektu, ale situace simulované zvolenými formálními prostředky. Daří se mu tak bez zbytečných emocí a hysterie zobrazit „dočasnost“. Ta se náhle zrcadlí v pouhých náznacích. Obraz ožívá svou vlastní chybou.
Obrazově je reflexe řešena rafinovaně přes zažité atributy spojené se světem dobrodružstvím. Je tu hrdina – námořník, loď brázdící nekonečno – moře, dočasná intimita a setrvání v situaci odpočinku a klidu – ohniště se špekáčky. Vizuální zkušenost se ale náhle divácky neváže na očekávané obsahové sdělení. Pardon, zkušenosti vstup zakázán (!). Tato potměšilá a záměrná „chyba“ je autorem vložena do obrazové formy. Nejvíce čitelná synkreze, která funguje zároveň coby nápověda ke čtení Šalandova obrazového kvízu, je soustředěna do obrazu Ohniště. Špekáčky jsou opékány nikoliv nad ohněm, nýbrž nad barevnou geometrickou kompozicí. Brána významu je objevena. Šalanda ironizuje obraz jako nějakou jednoznačnost, která by mohla být vizuálně zneužita. Pohrává si s jednotlivými formami, které jsou sami o sobě významem a vzájemně navazují vizuální dialogy, polemiky či konfrontace. Zdánlivě nesourodé elementy vytvářejí vhled do umělého světa – obrazu, plného vlastních zákonitostí. Název obrazu pouze dodatečně rafinovaně „ilustruje“, nebo lépe překládá Šalandovo vlastní malířské dobrodružství, které je vždy dočasné. Podstata je ukryta ve schopnosti být zvědavý.
Poznámky:
1. Studia Roberta Šalandy: 1991-95 Střední umělecko průmyslová škola v Uherském Hradišti, 1995 – 2002 Akademie výtvarných umění v Praze. Stáže a pobyty: 2000 – studijní pobyt na Facultad de Bellas Artes Cuenca, Španělsko.
2. Za cyklus leporel, kterými diplomoval, obdržel Šalanda ateliérovou cenu AVU. Komplementární aktivity k Šalandově malířské tvorbě jsou i akce a performance. Za jiné uveďme například účast na akcích „Umění na dostřel“ (Praha, Střelecký ostrov, 2000), nebo „Mateřská školka“ (workshop studentů AVU a studentů Art Institute of Chicago, Praha).
3. Obrazy z této série se poprvé objevily v roce 2003 na skupinových výstavách „6. 5.“ (Praha, NoD) a „Medový vřez“ (Cheb, Galerie U Kamene).
4. Šalanda místy zapojuje do skladby svých obrazů také citace jiných (slavných) malířských děl (Balthus, figury Van Gogha,), nebo imituje cizí malířský projev (Matisse).